Nad troskami Karlova mostu v září 1890.

Juž dohráno je živlů drama děsné,

kol tříšť a rozvaly a zříceniny,

jež s hukem jímá objetí vln těsné.

Po světa jevišti jen táhnou stíny.

Ba stíny, ne víc lidé s hrdým čelem,

jen stíny lidí s vráskou v bledé líci,

štkající děti, ženy zoufající,

i mužům hasne vzdor ve zraku ztmělém.

A marně pěst se křečovitě svírá,

ty vody hučí jen a dále hučí;

v jich peřejích v budoucnost šťastnou víra...

a kudy hučí – hlad a nouze pučí.

V těch peřejích je všechno pochováno:

tvých luhů koberec, tvých klasů zlato,

tvůj útulný krb, zdeptáno vše, zdráno,

kde smál se kraj – se šeří vlhké bláto.

A nejkrasší šperk, Praho, na tvé šíji

je roztržen, kdes v hloubi kalné řeky

spí perly jeho, co přestálo věky,

je smutná tříšť, do které vlny bijí.

Však v boj se živly, který konce nemá,

kdos zoufajícím vždy po boku stojí,

v svár živlů bije anděl perutěma

a volá: Nejsi, nejsi sám v tom boji!

Máš zbraně dvě: Máš srdce, které cítí,

máš ruku, jež se k daru otevírá,

těch užij plně a zas vzroste kvítí

i zrno tam, kde zívá teď poušť šírá.

Máš vřelé srdce, které v bratří bídu

co dívá se, juž spasný lék jí chystá,

máš dělnou ruku, která nezná klidu

a tvoří tam, kde syčí zhouba jistá.

Tak proti živlů moci rozpoutané

Bůh nejlepší štít vložil na tvá bedra:

Hráz nejpevnější láskou v srdci vstane,

ji vztyčí otevřená ruka štědrá.

A po mostě, v tříšť jehož vlny bijí,

kde lidský nezní krok, jdou andělové,

již v srdce soucit s bídou bratří sijí

a sílu vdechnout troskám žití nové.