NAD TURGÉNĚVEM.

A zase jednou čtu si Turgéněva,

jenž rozsmutní, leč nikdy nepohněvá,

a co se odehrává v Rusku kdesi,

se zvolna mění v kraj náš, vsi a lesy,

a ženy jeho, čisté milující,

tvé oči náhle mají, jas tvých lící,

tvou postavu a chůzi... Věční bozi,

ach, dokud žijem, mrak nám stále hrozí,

blesk může švihnout nebes končinami

a zapálit nám střechu nad hlavami:

obdařit račte bytost onu drahou

poklidným žitím, duše rovnováhou

vždyť osud tragický se pouze snese,

když v romaně neb novele tak čte se

a vylíčen je Turgéněvem právě...

Leč v skutečnosti? Milované hlavě

raději přejem – vy to víte, bozi,

podušku solidní z té dobré prosy

a kočár pevný, jehož potah jistý,

kočího nepijáka, obzor čistý

a cesty rovné, silnice ty bílé,

jenž běží klidně na daleké míle.