Nad ukončenou knihou.

Jak mi divno u srdce i v skráni,

jak se oko mlží, tají dech,

vidím-li vás, květy pestrých zdání,

v černých řadách knihy na listech.

Jste-li více, vyzpívání snové,

než roj skřehlých motýlův a mdlých,

v proměnlivé době jeseňové

na luh touhy náhle vyletlých?

Na listy když poutala vás paže,

bezvolně ten setřela vám pel,

tajemně jenž cit a krásu váže,

skvost vkládaje lehkých do křídel.

Ach, mně smutno na vás při pohledu,

srdce buší, zalívá se zrak;

slunný sen můj leskne se jak z ledu. –

A s mým zpěvným štěstím také tak!