NAD ÚMRTNÍM LOŽEM SCHILLEROVÝM.

Uctivé ticho ve světnici,

a každý krok je stlumený:

ten starý portrét s bledou lící

tam v loži je tak studený!

Vše jako bylo, jak tu stálo,

když velký duch se k hvězdám zdvih’,

jen ze srdcí sem nadýchalo

stesknutí květů uvadlých.

A duše stranou tuší posud

stín paní Lotty stát a mrazit

šer strázně toho života.

A cosi k duši šepotá:

v prach nutno vlastní štěstí srazit,

pak teprv velkost půjčí Osud.