Nad uvadlým listem.

O liste uvadlý, kéž věděl bys

tu bolesť, jež v mých prsou krouží,

když mysl má se v jaro hrouží,

kde’s pln byl žití, pln’s byl jasu,

a nyní zřím, jak’s změněn během času.

Oh změněn jsi, ach změněn velice!

Tvář tvá, ta není již tak svěží,

je bleda, jak když v sněhu leží,

a šum tvůj není již tak ladný,

je jak ten vichr podzimní, ten vichr chladný!

Ba víc, – já zřím tě, zřím jak klesáš v zem,

jak vír tě nese na svém hávu,

by položil tě v uschlou trávu...

A tu tak divný cit hřmí ve mně,

neb zřím, že prachem jsem a popelem že země!...