NAD VODOPÁDEM V KRIMMLU.

Kde řeka řítí se s hor velikánů v dál,

nad vodopádu mhou zamyšlen poutník stál.

Zrak jeho, života jenž dychtivý byl ještě,

v přírody nádherné to divadlo se vpíjel,

jak pod ním hnal se, řval, se syčením se svíjel

proud zlobně vzkypělý, v mrak tříštící se deště.

Své city s varem tím ni srovnat neměl čas,

zde burácelo vše, a každý nerv se třás.

Teď pustý rachot děl, teď příboj hřímání

se zdály do skal prát, jež div se nerozstoupí,

jak křemen krušený v drtivé tlamě stoupy.

Hněv vírů vzbouřených, pěn plané vzdýmání,

vše v stříbro taví se, v plam mokrý rozhání

a znovu sbírá se, vře, jiskří, srší, pryská,

tam mocným výmrskem do výše v chumli plíská,

by chvílí nejbližší zas pokořená, nízká

se čela rozbitých vln kála ve propasti.

Jak jícen Gehenny, před nímž i ďáblu třásti

se v hrůze odvěké, kdy zří, jak Věčný trestá,

ta zeje prohlubeň, kam vln se řítí cesta,

kam jedna po druhé se valí, žene, tryská

a tříská o kámen, se kalí, klene, stiská,

vše v jednom obratu: vzmach, náraz, výšin, pád,

že ani nezbývá jim času vzpomínat,

proč, odkud přichází, kam jich se řítí chvat.

A chodci zmlklému, co v myšlénky se noří,

nad slapů chaosem se žití obraz tvoří.

Jak žene řeku zde vpřed síla neznámá,

tak život z neznáma svůj vznik a zřídla má.

Co z jeho tajemství se může zodpovědět?

Proč, odkud jdeme, kam? Co s jistotou lze vědět?

Jen vpřed že dlužno jít, před neznámem se třást,

si hlavu rozbíjet, vždy problém týž si klást,

vždy v novém zápasu být odražen a zhněten,

v tisíce krůpějí se rozbít, stakrát smeten

jak bílá pěna ta, a přec se řítit dál!

Proč?... Kam?... Co bude pak?... Nad slapy poutník stál

a viděl zmatky, bouř, vztek, var, mstu, vývrati

a viděl útoky a viděl závrati.

Ta vlna bouřící v sled aspoň splyne s mořem,

se stiší, zaniknouc v své vlastní podstati –

jen člověk věčně štván je pochybami, hořem.

Kde jeho moře jest, kam šel by tiše spat?

Je hrob to? rodná prsť, přírody širý sad,

kde smísí jeho prach se s prachem veškerenstva?

Kam všechno vyústí? Je Věčnost to, či Bůh?

Hle, nad kaskádou tam se pestrý polokruh

zved slunce polibkem v ty spousty rozpeřené.

Tam duha Naděje a Smíření se klene.

Pro koho? Pro ten proud? Či proudy člověčenstva?

Vždy nové řítí se a v stejný smyslů mam,

do stejných pochyb zas, zda s tím, jejž Hospodinem

v svých zveme modlitbách, část se svým celkem splynem,

jak s mořem vlna ta. Plá duha našim tmám?

Nad vlnu bídnější se s rozumem svým šinem!

Ví člověk: – vidmo jen, illuse, krásný klam – – –