Nad vše!

Rád z Labe štědrých strání

mám rudý samotok,

i z těch, jimž v nyvém lkání

Rýn slunný hladí bok;

rád vlašským srdce léčím,

když hněv mi zžehne tvář,

leč nad ně tobě vděčím

za smavých očí zář.

I z Arden šťávu šerou

mám rád, než její žár,

syt perlou tisícerou,

výš vzkypí nad pohár,

rád piji zeleňáka,

zdroj jisker ohnivých,

leč nad nektar mě láká

nach žhavý ze rtů tvých.

Rád vznáším v době blaha

i pelyňáku číš,

když do ní ty, má drahá

úst růži ponoříš;

kdy z tvého oka nebe

v ní žhavý utkví jas,

leč nejradš vznáším tebe

za útlý těla pas.

Jsem rád, když hárá ve mně

žár z plodů řeckých rév,

ba všemi víny země

svých ňader jařím krev,

leč víno, žár jímž kluše

v mou hruď, mám nad vše rád:

jas plamenů tvé duše

a vděku vodopád.