NAD VŠEMI OHNI A VODAMI...

Nad všemi ohni a vodami,

vegetacemi,

mezi tajemstvím země a světů,

které ji, chvící se, drží

nad propastmi,

krouží naděje naše

ve věčném jaru.

Mezi tisíci sestrami svými

svatební nádheru křídel

rozestírají

v zápasu lásky

jak ptáci.

V plamenech hnízdí

jak uprostřed květů,

s dráždivým výkřikem černými oblaky do kruhu víří

kolem nepřítele svého:

v úhlu sepjatých rukou,

v lilijích na ňadrech ženy,

hledají skrýší

v blescích.

Na hvězdy sedají umdlené letem,

jak vlaštovky na stožáru lodním,

a ty, které mají křídla nejzářivější,

hnízdo své staví

pod římsami zlatého paláce tvého.

Svatých vítězů píseň

zvoní k nim z křišťálných oken,

a když se v lítosti navrátí k zemi,

tu v jejich zpěvu

jiskří se její

ohlas.

Při stavbě chrámu

v tesání mramoru, do kladiv hovoru

zníti je slyšíme

z modra:

Sladkost věčného rythmu,

jímž dýchají stejně

slunce i růže,

srdce i moře,

systémy světů,

příliv i odliv

světla:

etherné vlny,

tepající o bok

tajemné lodi,

která naši duši

odveze jednou,

až naším posledním dechem se napnou

její plachty.