NAD VYSCHLÝM ZDROJEM.

Zde z útrob země tryskal pramen kdysi,

byl chladný, čistý, průhledný jak křišťál,

pomněnky kolem tiše šeptaly si.

Já mnohou chvíli nad ním v snění vystál,

květ luční trhal, poslouchal, jak z dáli

zní kosa zpěv a z polí zvuky píšťal,

a hleděl v hloub, kde bílé mušle plály,

kde drobné rybky honily se chvatem

a pod kámen brouk vodní kryl se malý.

A západ až pak hořel slunce zlatem

a lesů stíny lučinou se táhly,

já domů kráčel v klidu velkém, svatém

v své duši nesa mír si neobsáhlý.

V úpalu slunce vyschl chladný pramen,

kol zeleň sítí svadla v žáru léta

a květ svou hlavu kloní vedrem zmámen.

Po čilých rybkách, mušlích, je už veta,

kořenů spleť se na dně studny plazí,

prach polní cesty dolů do ní slétá

a slunce do ní svoje šípy hází.

Jen žáby teď se kryjí pod kamení,

v kořenů směsi hnízdí, syčí plazi.

A pouze nebem když snad v hromném pění

uhání bouře planouc v blesků jase,

na čas se studna kalnou vodou zpění,

leč žárem slunce vyschne brzy zase.

Ó moje duše, v dětství vonném čase

tys byla čistá, klidná jak ta studna,

pramenem míru ty jsi plnila se.

Jak mušlí lesk sny zlaté plály u dna

a život šťastný, plný poesie

tvým vířil nitrem. – Přešla vesna bludná,

žár života tvůj chladný pramen pije,

sarkasmu žába sedí ve tvém skrytu

a na dně syčí děsná pochyb zmije.

Bez víry jsi, bez lásky, bez soucitu,

a jen když blesky v nebe zatažené

bouř vášní metá, letí po blankytu,

na krátký čas ti tužby pokalené

života vírem v hloubi prázdna schová,

ty vyschnou brzy, bouře dál se žene –

a ty jsi pustou, opuštěnou znova.