NAD ZASTÁVKAMI ŽIVOTA

Ohlédneš-li se, ze zastávek co života zbývá?

Znovu se objeví ti, už nic je nezakrývá.

Větrný domov co mluví, vody a lesy?

Ztracené městečko, dětství kde prožívals kdesi?

Chlapectví co ti poví, kde vysoká věž jak stvol

z města ční, s branou a s obří, ponurou budovou škol?

A co tvá láska první v břízách nad potokem,

se srním, plachým, čistým, zklamaným žaluje okem?

V tom tě již shltla vřava města, kde člověk se ztrácí

s lidstvem a s veškerenstvem, by spjal se navždy prací.

Manželství naráz šíleným vírem pohltí tě,

ztroskotáš, osud zvlášť zachránil tebe i ji i dítě.

Cítíš klid ze zbytku života. Obloha mrazivě čistá.

Bezpečný jsi a zrakem ta vyhledáváš místa.

Rád jsi a jasno ti všecko a smířen je tvůj zrak.

Děkovat můžeš a ohlédnout se jak na zázrak.

Na sklizených lukách pasou se klidná tvá stáda,

žloutnou tvé duby. Teď babí léto ať padá.