Nad životem.

Unaven bojím se již myslit jen,

že bude líp, až několik let mine! –

Ten život jako dlouhý těžký sen

tak jednotvárně do neznáma plyne...

A duch můj nad ním touží rozechvěn,

by úsvit jakýs pad’ v to šero stinné,

by změna již z těch vzešla stálých změn,

kde sklamání jen věčně lká a hyne...

Bojím se myslit, líp že bude časem,

když zrak můj kalný obrací se k Příští

a zadívá se na ten dav zde kolem.

V pláč propuká mé srdce, jato žasem,

nad hroznou marných nadějí těch tříští,

nad lidstva kletbou v prázdnu pouště holém.