NAD ZLOČINEM!

Dvé andělů jde v zápas o mou duši:

zrak žhne mi, krev do spánků divě buší,

a čekám, který vyřkne svoji klatbu.

Napravo jeden čelo moje chladí,

nalevo druhý vášnivě mi radí,

bych někomu do tváře vzkřiknul: Vrahu!

Napravo jeden otvírá mé pěstě,

nalevo druhý honí mne po městě

řvoucího v temno: Lupiči a zrádče!

Napravo jeden slzy posílá mi,

nalevo druhý nutí přísahami,

bych pohanu smyl zločineckou krví...

Dvé andělů jde v zápas o mou duši –

a onen někdo sotva asi tuší

pod sladkým slovem pokryteckou sílu.

Jdu mimo, řeknu: Příteli a druhu!

a mluvím mnoho o svém vlastním dluhu

pokorným hlasem, jenž se trochu chvěje.

Neb radš bych nožem bod ho s hrdým vztekem

a smál se nad tím nestydatým rekem,

ne jako sobec, ale jako mstitel!

Oh, kdybych dovedl odejít

s tvou obětí, jízlivý vrahu,

jedinou ranou lebku si prohnat

na jednom smutečním prahu;

oh, kdybych neměl tolik rád

hory i nížiny žití

a nenašel vždy síly dost,

i když se všechno řítí,

a kdybych věčně nevěřil,

že nic není kromě boje

a mízy, jež stoupá životem,

abychom vykvetli z hnoje –

tu přál bych si, aby mrtvola,

ne život byl výčitkou tobě,

taková zsinalá, hrozná mrtvola,

jež nikdy se neztrácí v hrobě.

Pak s ranou v lebce klesl bych také

na jednom smutečním prahu:

však s tebou věčně šla by mrtvola,

ty jízlivý, jízlivý vrahu!

O bílý prapor sladké anarchie,

té anarchie, jež jest pochopení,

té anarchie, jež jest odpuštění,

jsem pevně opřen, i když vítr bije

do mého pně a do mých ochořelých snětí –:

však přece věci jsou, jichž nelze odpouštěti.

Jsou zločiny... Eh, nikdo neztrestá tě,

morálka uteče a zvyk to schválí,

můj vztek a šílenství se zvolna spálí,

až přijde jaro, ve slunečním zlatě.

Jen hořkost zbude, hořkost věčná, bez prokletí,

neb zločiny jsou, kterých nelze odpouštěti.