NAD ZŘÍCENINOU KARLOVA MOSTU
Zpěv šťastných básníků tě vítal, řeko svatá,
když s klidem poledním jsi v slunci spala tiše,
tvůj symbol v hudby tón i v kamenné sny dláta
a v barvy malířů své posvěcení dýše.
A v starých pohádkách se vlníš stříbropěná,
chvíš tělem země mé jak věčná tepna žití,
kde žitné lány sní i starý hvozd kde stená,
tvé proudy posvátné se klidným tokem řítí.
Hle, dumá Vyšehrad, on dumá od staletí,
kdy stála Libuše tam v prorockých snů tíži,
a smutek jeho skal tvé snivé proudy světí,
svou mrtvou nádherou se ve tvém toku zhlíží.
A hledě za tebou když zahledím se jinam,
zřím Hradčan nádheru v jich majestátní kráse,
to ruce bezděky vždy do modliteb spínám,
a v oku vzníceném mně slza zachvívá se.
Jak často stáli jsme, svou mladou láskou šťastni,
tam nad tvou hladinou a zřeli zamyšleni
vstříc k velké Karlově té nesmrtelné básni,
jíž v klenbách kamenných se klidný tok tvůj pění.
Výš skryto do hrobky spí v šeru katedrály
to srdce Karlovo, to velké srdce svaté,
tam nosil národ můj své útrapy a žaly,
tam jásal v chorálech a plakal tolikráte.
A v krajích dalekých, kde zní jen řeč má rodná,
kde z potu českých čel klas v žitných lánech bují,
je srdcím sedláků zvěst o něm skryta do dna,
a v zimních večerech ji dětem vypravují.
Když v šero chalupy se velký měsíc vkrádá,
děd s dětmi u krbu se rozpovídá tiše:
„Než zničí naši vlast zlost nepřátel a zrada,
to starý Karlův most v proud sesuje se spíše!“
A malý selský hoch je rozrušen až k vzlyku,
své oči otvírá a naslouchá té báji,
když večer při louči jsa skloněn nad kroniku
svým hlasem třesoucím děd starý předčítá ji.
A když už bledne noc a po nebi se šeří,
ten sedlák zvedne se a vyjde na zápraží,
zří směrem ku Praze a ve svou práci věří
a silen věrou svou klas do stodoly sváží.
Zpěv šťastných básníků tě, svatá řeko, vítá,
sny vlasti nešťastné on do své sloky hledá:
ať zuří nepřítel či osudu hra lítá,
tvůj odkaz, Karle náš, nám zahynouti nedá!
Noc přišla po dni, který zhasl kalný,
hřmí Vltava a divoce se houpá,
jak přízrak žalný
v kraj zoufalý a dálný
svým proudem kypícím a zdivočilým stoupá.
V sny klidné dneska neklesla má Praha,
jen v polosnění jako chorá dýše,
a vlny rostou, rostou, rostou stále!
Ó řeko svatá, tepno země drahá,
jež jindy v slunci dřímáš tiše,
co vzbudilo tě k bouři nenadále?
Má země trpí, trpí od staletí
a rány snáší tupá již a němá –
zda náhle její hněv to jako pomsta letí,
jež konce nemá, nemá?
Když celý národ složil slabé ruce,
snad země sama divoce a prudce
žil plodný tok v hněv bouří dravý,
rve palouků květ smavý,
ran obvazky rve, jakby v smutku celá
než tupě trpěti, radš vykrvácet chtěla.
Však dosud v srdcích odkaz otců máme,
a v chrámech dříme posvátný prach jejich,
ta velká víra nepřátel hněv zláme,
ta neutone zhouby ve peřejích.
Den nový vstane, přijde vesna mladá –
ó moje Praho, zdřímni k ránu tiše:
než zničí naši vlast zlost nepřátel a zrada,
to starý Karlův most v proud sesuje se spíše...
Já ještě nedosnil tu báji víry plnou,
když výkřik tisíců mne náhle vzbudil ze sna
a letě v dálku každé srdce ranil.
On zvlnil duše divokou svou vlnou,
stisk’ jejich dech a modlit se jim bránil,
byl strašlivý jak v horách bouře děsná.
A v tříšti vln, jež k obloze až létly,
a v prachu balvanů, jež náhle řítily se,
den vstával smutně světlý,
zřel zoufalost jen v každém tváře ryse.
A v trosky mocných dřev, jež pluly od Šumavy,
on padat staleté zřel mostu balvany,
mrak ležel Hradčanům kol smutné jejich hlavy,
a pod ním příval hřímal dravý
jak krev, když obvazky jsou s rány strhány.
Ó otče Karle, vzbuď se v katedrále,
vstaň, Vyšehrade, s písní Lumíra –
mně náhle je, že v zoufalství a žale
můj velký národ raněn umírá.
Ó vstaňte básníci a vstaňte bojovníci,
vy s mečem v pravici i s laurem na skráních:
jak šel by národ můj už souzen ke hranici,
mne divá zoufalost rve v duše ústraních!
Či raděj spěte dále ve své slávě,
líp je to navždy, navždy mrtev spát,
než slyšet lid svůj náhle plakat žhavě,
zřít vlasti bol a velký její pád!
V hrob klesá předčasný, co naší věrou bylo,
a poutem staletým čím přilnuli jsme k vlasti;
co tíží balvanů se do pohádek slilo,
v sny praotců a v slavných králů dílo,
to zříme pojednou se řítit do propasti.
A v dálných krajinách, kde zní jen řeč má rodná,
zvěst ona sedlákům se vryje duší do dna,
strach bledý vstane v kroku jejím;
děd zavře kroniku a hořce plakat bude,
a z dlaně mozolné a unavené, chudé
cep k zemi zpustlé vypadne jim.
Pojď, moje písni, národ unavený
když skoro zmírá zoufalostí syt,
pojď k mohylám a v katedrály stěny
se za tu drahou zemi pomodlit!
Čas není k písním, které sladce znějí,
změň v modlitby se nebo v chorály,
plač s vlastí svou a líbej rány její,
jež otevřeny v srdci zůstaly.
Vstaň veliká a hněvivá a vroucí,
vzplaň novou silou, žhavé srdce mé,
slyš choré srdce rodné země tlouci,
až na mohylách otců klekneme.
Ó moje písni, jen se modli, modli,
ó hřímej dál, mé srdce zklamané –
věk mohutnější, než je dnešní podlý,
snad z oněch ssutin k žití povstane!
Když sama země vzbouří tepny svoje
a zoufale rve svazky starých pout:
ta nešťastná a znavená vlast moje
že neměla by k hněvu procitnout?
Jdi zemí mou, jdi bolem požehnána,
jak naděje a víry ozvěna,
vždyť musí přijít nejhroznější rána,
by vzchopila se duse znavená.
Žár nový dříme v popelu a v plísni,
až jednou šlehne v plamen nejvyšší –
a proto modli, modli se, má písni,
snad starý Bůh tvé prosby vyslyší!
Báj požehnaná do mé duše slétá,
již moje bába vyprávěla kdysi,
když krbem oheň v zimních nocích šlehal,
a po obloze mžily hvězdy snivé.
V most Karlův zazděn veliký meč silný
jest od věků skryt dávných, pohádkových,
jak svaté vojsko v Blaníku on čeká,
až přijde doba vlasti nejhroznější.
Ten Václavův a Karlův slavný národ,
on v útrapách a válkách nezahyne,
v den poslední rek posvěcený vstane
a zazděného zmocní se pak meče.
A věrný lid můj půjde v bitvy za ním,
zášť nepřátel on kouzlem rozežene,
a na mohylách starých českých králů
rek korunu si na svou hlavu vsadí.
Ó vlasti má, zda proroctví to dávné
jak zázrakem dnes není vyplněno?
Když útrapy a rány přišly na tě,
sám mocný živel cestu k meči boří.
Jen hledej sílu v troskách těch a v rumu,
ta bude tobě mečem nejmocnějším
a povede tě jako odkaz otců
v boj za práva, jež zrazena se zdají.
Den velký vstane, slunečný, pln jasu,
on povede tě v otců katedrály,
ty budeš velká, zářící a svatá,
v svou rodnou půdu vstoupíš nesmrtelná!
A popel králů zachvěje se v hrobech,
tvá stará sláva vstane z jejich stínu,
vždyť příroda teď sama tebe volá
v boj vítězný, jenž poslední snad bude!
Vzbuď novou sílu z trosek minulosti,
z vod svého hněvu zvedni dílo nové:
tak zázrakem v den, jenž byl nejhroznější,
se proroctví mé báby uskuteční!
Ó zpívej, naděje, jak jarní vody pějí,
když jihne vlhký vzduch a ptáci letí za ním,
slz proudy zkalené změň rosy do krůpějí,
jež čistá za rána se snáší k zkvetlým stráním.
Já ve snech horoucích zřím, Vltavo, zas tebe,
jak proudem posvátným se valíš požehnaná,
v tvé klidné hladině se zhlíží bledé nebe,
a růže východu tam zardívá se z rána.
A v krajích dalekých, kde zní jen řeč má rodná,
kde z potu českých čel klas v žitných lánech bují,
je srdcím sedláků zvěst o tom skryta do dna,
a v starých pohádkách ji dětem vypravují.
Zřím město Karlovo, jak plane v jitřním jase
a v nebe vznícené se noří svými čely,
jak hradba nezdolná tam klidně rozpíná se
most Karlův veliký a nerozborný, skvělý.
Jím táhnou zástupy výš k šeré katedrále,
kde srdce Karlovo spí veliké a svaté,
můj národ touží tam v své radosti i v žale,
kde jásal v chorálech a plakal tolikráte.
Zvěst o tom v kraje jde a do srdcí se vkrádá,
děd dětem u krbu ji vypravuje tiše:
„Než zničí naši vlast zlost nepřátel a zrada,
to starý Karlův most v proud sesuje se spíše!“
Když bledne snivá noc a po nebi se šeří,
ten sedlák zvedne se a vyjde na zápraží,
on jako před lety zas ve svou práci věří
a silen věrou svou klas do stodoly sváží.
A s mostu Karlova se chvějí ona slova,
jež zpívá národ můj svou starodávnou poutí:
„Ó svatý Václave, nám, kteří žijem znova,
i našim budoucím ty nedej zahynouti!“