NADARMO.

To slovo příšerné již dlouhý čas mne rdousí,

jsem sláb, jsem bezmocen, jsem schvácen jeho tíží,

vždy zřím, jak kosu svou smrt ledová si brousí

a, na rtech slovo to, se k největší žni plíží.

Mně zdá se, v hovoru že lidí vždy je slyším,

z táhlého vytí psa i z jiných zvířat zvuků,

ve větru kvílení, když vzlétá k temným výším,

i v moře jekotu a vodopádu hluku.

Však ani o samotě není klidu ve mně,

jsem blízek zoufalství, když v černou noční dobu

„Nadarmo“ uslyším z neznáma zaznít temně,

„Nadarmo, nadarmo!“ hlubokým hlasem hrobu.

A v chvíli té se zdá mi, že jsem rázem

(však mostem zoufalství) překlenul meze času,

tajemství prostoru že přenesl jsem na zem’

a význam života zřel v hrobovém tom hlasu.

Pak vzlykot vášnivý a rázem syt jsem všeho,

já, který šíleně chtěl žít a milovati,

a lítost pocítím království zničeného,

kde nad útlými útěchami chtěl jsem panovati.