Nadarmo včera tvého příchodu

Nadarmo včera tvého příchodu

jsem vyčkávala, oči připiaté

k aleje zšeřelému východu

a ruce nad kyticí sepiaté,

již na cestu mi naše zahrada

pro tebe dala. Zšeřilo se již,

a oči, znaveny, se složily

v závity kytice, by vložily

svůj první žal ve vonnou její skrýš.

A výčitka, jak mlhy lehký dým

dotekem zachvěla se motýlím

v šepotu rtů: „Ač, Fauste, netuším,

proč nejdeš, co tvůj připoutalo čas,

tak je mi, jako bys mne v temnotách,

kde nevyznám se, světlo náhle zhas.“ –

Šli mimojdoucí, temný ruměnec

můj hltali, jímž rděla se mi tvář

po tobě rozhořená, očí zář

si brali s sebou, kterou milenec

se těšit měl. Tak touha promění

nás ženy v obraz, lásky umění

když učí nás. Mně líto je, že díl

té krásy, která tebou vyrostla

a tvou být měla jediný jen cíl –

jen mimojdoucím padl za podíl.