NADE SRÁZEM.

Zahřímalo náhle, a den prchl smavý,

opřela se bouře do šumavských skal,

a jak šumělo nám deštěm kolem hlavy,

přízrak úzkosti se z hlubin vysoukal.

Šedivý stál všude, kam se zrak náš stáčel,

dole z jezera se díval mlčící,

a mně pojednou, jak za tebou jsem kráčel,

zdálo se, že nelze již tě dosíci.

Proto jsem tě chytil křečovitě, náhle,

lávkou nade srázem převedl tě sám.

A pod skalní stěnou v rozsedlině táhlé

jakoby náš život rozšklebil se tam.

Vše v té jedné chvíli z důli zašlehlo mi,

jak jdem vedle cestou nejistou,

bez opory v sobě, chytajíce stromy

bez kořenů vzrostlé v skalách za cestou.

Viděl jsem tu hloubku rozevřenou, temnou,

se vší silou jsem si přitáhl tě blíž –

a když’s večer odtud vracela se se mnou,

oč jsme blíž si byli, ani netušíš.