Naděje.

Kdys toužíval jsem nad světem,

že tolik slzí rodí –

proč nevzpomněl jsem anděla,

jenž tímže světem chodí?

Ten anděl zve se nadějí,

a celou zemí kráčí,

on všude šumí perutí,

kde slza oko smáčí.

On v chýži nuzné staví krok,

však zná též palác skvostný,

a peruť jeho chladí bol,

i snímá žalu ostny.

A slzy anděl uschová

jak poklad v nebes kraji,

kde hvězdy leskem radostným

jak věčné svíce plají.

Již nedbám slzy žalostné,

co s oka mého kane,

snad mnohá v nebes výšinách

mi jasnou hvězdou zplane.

A v bolu hledím k nebesům,

i setřu slzu s tváří –

hle na nebeském blankytu

jak slz mých sestry září!