Naděje a vzpomínka. (2.)

Všickni plnou rukou rozsíváme

naději na role živobytí,

a z té někdy růže povyrostou,

někdy zase hřbitovní jen kvítí.

Naděje si vždycky poskakuje,

upomínka – ach ta jde jináče,

hezkyť se to nad kolébkou směje,

nad hrobem však – nejlíp se to pláče. –