Naděje. (I.)

Ó naděje, božskosti záře skvělá!

Ó naděje, těm davům ztrýzněného lidu,

jimž vrásky jemnou ručkou snímáš s čela,

jimž kouzla svého květem mírníš bídu,

juž náruč nezavřeš, kterou jsi otevřela!

Ó naděje! Velebím svatosť tvoji,

vždyť jediným důkazem mstivých bohů

jsi zbyla na zemi, když záští svého v zdroji

vše lidstvu uzmuli. Nám v pustém žití hlohu

jediný květ tvůj libovonný stojí...

Však květ ten zázračný, však květ ten čárný,

on roste pod nebem, v němž mrak se hněvně svíjí,

on blesky šlehán skytá plod svůj blahodárný,

on bují životem, když proudy slz ho kryjí –

jej zničit, živlů všech je útok marný!

Ó naděje! Jsi lidu Hospodinem,

a proto uchvácen já klesám před tvou září!

Jen jednou ne – když blesky planeš žití stínem,

a zanícený lid vše ve tvé vidí tváři,

zrak maje zaslepen a ruce v klínu líném! –