Naděje. (III.)

I Olymp nesmrtných se bohů chvěje

před velikostí lidu, jemuž ostré hřeby

do rukou vbodl, jenž však nyní nebi,

hřeb z těla vyňav, hlasitě se směje

a zdravé všemu vykazuje pěstě,

co vzdorem staví se mu v cestě.

Lid veliký jest, i když v nárůdek se dělí.

Ač skrovným na počet, vykoná skutek smělý:

on zničí obra, kterýž věčně roste, bují,

jehožto divy vesmír naplňují,

jenž s neštěstím se každým k boji řítí,

jenž nesmrtelnosť v bytosti své cítí –

on zničí jej a právě, když ni prstem nehne,

když na břich svůj v stín lenivě si lehne,

on zničí obra toho jako myšku lvové,

on zničí obra toho, nadějí jenž slove!