Naděje.

Den dlouhý prošel – zase po naději.

Zas žádný, žádný, kdo by dal mu ruku,

jej z bídy zvedl, ztišil jeho muku,

zas marně čekal, prosil u veřejí.

V té jizbě, z které vyhnati ho chtějí,

kles’ těžkou hlavou na stůl plný suků,

noc táhla zvolna, klidně, beze zvuku,

on cítil v duši celou hrůzu její.

A myslil, jak ho život bídný tepe

a jak těm mrtvým dole v zemi lépe,

že všemu konec učinil by raděj’.

V tom na podlahu padlo jitra zlato...

On vstal. Teď jistě umře, vykoná to,

co myslil? Ne, má v srdci novou naděj’.