Naděje.

Jak obráceni v svět práh ráje překročili

rodiče zhřešivší, hned anděl s mečem zmizel

a nezbyl ani dech ni zář ni po něm stín

a s ním se odechvěl i rajský, sladký klín

a žena plakala, muž k prsoum hlavu chýlí

a je před nimi poušť a kamení a svízel.

Však bohu zželelo se sotva vzešlých lidí

a jiný anděl byl, co v tuto velkou chvil

se ihned snesl níž, se k truchlým přidružil,

tak že v ten okamžik v svou důvěřuje dlaň

muž vznesl zmužile v kadeřích světlých skráň

a věřil od ráje odešed sotva pídi,

že bůh se usmíří, že povolá ho zpět.

A hned mu bylo líp a cítil méně hned

to slunce v zenithu, když vyšli v pustou pláň,

kde byl jen nízký trs ni haluz stromová,

ne palma ubohá, ni lentišek, ni svída.

A čas nás provází a s časem naděje,

jdou s námi po bránu, po jámu hřbitova,

pod vrbu smuteční, přes světské závěje,

tmou, mrazem, žalostí, co se jí v světě vídá.

Však anděl souzen jest, aby až v sklonek zbyl

na zemi chladnoucí a věrně vedl nás

až k mezi věčnosti, jež jeví se nám jas,

na kterou stavíme blouzniví slavné hrady,

aby zbyl poslední a kouzelnou byl číší,

již chorý pojednou by srdce pozdravil

vábený k hvězdnaté, bezmezně zářné výši,

když vzejde, skloní se v údol a nad zahrady.

A mnozí pěli již o dobru toho zjevu

a ještě tisíc let a dále budou pět:

že sází sirotám na rety radost zpěvu,

že hází ubohým do stezky bílý květ,

že je prut čarovný v snů říš, je zlatý pel.

Já símě hořčičné, já básník poupě pak

jsem skromně do toho přidati pouze chtěl:

když božská naděje všem milostný má zrak,

vzornější vzorných děv, je první archanděl

a mnohým jediný je družný zdejší zjev,

že píseň naděje je právě lidský zpěv.