Naděje.

Když ze sna oráč slyší praskot zlý,

a vstana zří, že sýpku požár plení,

on vzdychá, štká a lomí ruce své,

však doufá dále ve svém utrpení.

A staří manželé, jichž zdejší den

již smráká se, si ještě dítě ždají,

a že v jich prázdný život zjeví se,

tu naděj’ živí hrobu na pokraji.

A srdce bídné, v kterém pouze smrt

již hnízdí jako dravec v šeré poušti,

již věčné prázdno halí křídlem svým,

svit naděje v ni přece ještě vpouští.

Což jedno! Všecka srdce zničí klam,

tak slepě mrou, ta druhá trpí s nimi,

až když i na ně dojde hrozný řad,

vzduch zachvěje se ryky zoufalými.