Naděje.

Od manžela opuštěná

Běla všecka zkormoucená

U synáčka seděla.

Milé dítě kolíbajíc,

Na ně slzy vylívajíc

Smutně propověděla:

Hajej tiše dítě zlaté!

Tvého srdce jedovaté

Nebodají žádosti;

Ale tvá se matka moří,

Neb jí zrádný otec boří

Nejmilejší radosti.

Jako anděl zdál se býti,

Srdce na jazyku míti

Ušlechtilý mládenec;

Sladce o lásku mne prosyl,

Věrnost přísahaje rosyl

Krásné slzy milenec;

Jáť jsem slibům uvěřila,

Svatosvatě přislíbila

Milovati věrného.

Než rok minul, zrušil slova,

Nyní opuštěná vdova

Nemám muže milého.

Všudy bolesti jen klidím,

Jestli synáčku! tě vidím,

Tisknu v pamět lásku svou;

Jako ty se otec smával,

Srdcem přívětivým hrával,

Šálil krásou matku tvou.

Tyto oči se mu stkvěly,

Tyto tváři růží rděly,

Tuto nosyl podobu;

Ze všech kráčel nejjasnější;

Chraň se klamu, příjemnější

Budeš míti osobu.

Milostivým okem raně

Slíbíšli kdy outlé panně

Milý hochu srdce své,

Do smrti drž sliby svaté,

Byť y krása, kovy zlaté

Zaslepily oči tvé.

Ještě nevíš, jak se souží,

Po milémli srdce touží,

Zklameli je lásky sen;

Sýdlo sladké blaženosti

V byt se změní truchlivosti,

V škaredou noc jarní den.

Hajej tiše dítě zlaté!

Tvého srdce jedovaté

Nebodají žádosti;

Ale tvá se matka moří,

Neb jí zrádný otec boří

Nejmilejší radosti.

Darmo trpké slzy cedí,

Srdce utišiti hledí,

Mocná láska okřívá;

V stírajícým příkořenství

Milka perlu člověčenství

Novou krásou odívá.

Kyžby zblažujícý cyty

Uvodily v lásky byty

Putovníka milého,

Tuťbych v užasnutí klekla,

K rozmilému muži řekla:

Žehnej syna dobrého!

Toť co vytržená praví,

Příchod svého chotě slaví,

Synu hory slibuje;

Synáček se ze sna budí,

Usmíváním mraky pudí,

Ráje matce čaruje.