Naděje.

Naděje! ty dcero zdejších slastí,

Nebem, Bohem samým zplozená,

Náhrado ty za pozemské strasti

K blahu duší lidských stvořená!

Bůh dal tvorstvu svému země, nebe,

Přál ku žití dary nejkrašší,

Kdy však stvořil, nebešťanko, tebe,

Tenkrát učinil nás nejblažší.

Ty se láskou svatou v srdce vineš,

A když duše zoufá zbouřená,

Tu jí jako anděl nebes kyneš:

V tobě bolest její lék svůj má.

Vzhůru neseš ji ke trůnu Pána,

Láskou káráš její slabotu,

Znovu doufá v dar krásného rána,

Znovu pozná Tvůrce dobrotu.