Naděje.

„Ó slunko zlaté, neodcházej!“

však marný vzdech, – ono jde dál,

a poslední paprslek jeho

už hory tam poceloval.

Však za horami s touhou čeká

tam světa půl na spasný den,

toť spravedlivě rozděleno,

a ty buď, synu, spokojen!

A jako slunce jedněm shaslé

zas na druhé se zasměje,

tak také v světě rozdělena

jest mezi lidi naděje.

Ne všecky dech naděje spasné

najednou v světě ovanul,

než jedněm lákavá-li shasla,

pak zase doufá druhá půl.

A tak se v světě všecko střídá,

tu hřeje, hasne – a jde dál,

a každý z nás vyprávět umí,

jak naději svou pochoval.