Naděje.

Podivné ptáče před námi zpívá,

ve snu má hnizdo, v srdci se skrývá,

náhle však zmizí, odlétne v dálku,

jak po něm vzpíná ruka se chtivá.

Samotou lesů zadumán kráčíš,

s vrcholu jilmy na tě se dívá.

Burácí peřej, strhne ti lávku,

na druhém břehu ptáče juž kývá.

Jeseně mlhy sunou se dolem,

lesk jeho křídla v nich se zaskvívá.

U cíle stojíš, nad hrob pták vzletne,

ve hvězdný tanec s hvězdami splývá.

Naději lidská se zlatým křídlem,

sklamána věčně, věčně zas živá:

Dobře vím, vetché pavouka sítě

že jsou tvá slova zpěvná a snivá,

dobře vím, keře že se jen chytám,

divoký proud jejž trhá a zrývá. –

Nicméně stejně objímám tebe,

zůstaň mi vždycky směvná, byť lživá!