NADĚJE.

Naděje vzaly černé šaty.

„Naděje, proč pak pláčete?

Přišly jste na svět příliš časně –

nemáte k žití práva přec!“

Chápou to, chápou... V resignaci,

zrak slzou velký klopí v zem.

Leč náhle zvedají jej, patří

v mé oči pevně s výčitkou:

„Když, krásny, po tak krátkém žití

jsme k smrti odsouzeny přec –

proč v nepravou jsme chvíli přišly,

proč zrodily se pro zmar jen?“

Své líce krásné, ale bledé,

jak květy ranných levkojí,

si zakrývají v neprůhledné

závoje černé, dlouhé tak!

A pak už mlčky odcházejí

po cestě sněhem zapadlé –

kam’s v smutné, širé nedohledno...

Na jejich stopy padá sníh – – –