Naděje.

Vy zasněžené lodě

na ztuhlé, mrtvé vodě –

ó, jak vás dobře znám!

Hle, všichni vaši milí

juž přístav opustili,

a jediný teď s vámi

zde nad vory a prámy

já snílek zůstal sám!

Když jarní hučel příval,

já vždy se na vás díval

a v duchu s vámi plul,

a šťastnou přál vám cestu

tam k dalekému městu,

kde bytosť je mi drahá

a kde svit první blaha

v síť mojich dum se snul...

Tak mnohé tehdy psaní

od srdce mého paní

váš donášel mi zjev!

Jak čekal jsem vždy s touhou,

až plachty světlou prouhou

mou pozdravíte hlavu,

až plavců vašich vřavu

zas uslyším, i zpěv!

Však u samého břehu

teď v ledu zde a sněhu

vy sníte v zakletí!

Na dlouhá vaše vesla

juž mha své perly snesla –

tam v smutné šeři rána

jen zbloudí někdy vrána,

a pak zas – odletí!

Leč já, váš starý známý,

já zůstal tady s vámi

v tom koutku zatmělém!

A jak nad vámi vrány –

tak samy, nevolány

mi zde juž dobu drahnou

sny zlaté o ní táhnou

a krouží pod čelem...

Ó, staré moje lodě,

jak toužím, bdě i chodě,

by jaro bylo zas,

kdy větrem opět něžně

se ohnou vaše stěžně,

kdy život vzplá zas ve mně

i v kajut vašich temně

se písní ozve hlas!

Nuž spěte si jen, spěte!

Až máj kol v lesích zkvěte

a led zas padne z vod –

my v slunce zlatém lesku

zas najdem si svou stezku,

a v radost ze svých bolů

tou řekou žití dolů

se opět dáme v chod! –