Naděje.

Kde že jsi, dceruško,

kde tak dlouho byla? –

„Ach, já jsem, matičko,

v lese zabloudila.

Přišla ke mně naděj,

smutná byla zcela,

její bílá noha

bílá krvácela.

Dlouhou měla cestu

z dalekého kraje,

přišla až z drahého

srdéčka šohaje.

Po jehličí ostrém

na cestu se dala,

na mechu svou krví

divná slova psala.

Divná slova psala,

oheň z očí lila,

mého milého že

válka zahubila;

že už naše láska

plyne dálným mořem,

a já zahynu prý

pro milého hořem.”