Naději.

Nač lkát a vzdychat, naříkat a kvílet,

když ještě naděj zbyla svěží v duši,

nač slova sílat modliteb i vzdechů,

když larové i skřítci jsou prý hluši.

Co do vzdechů, jež Chopinovým rovny,

co do slzí i bolných nářků,

byť třeba žal tě mučil nevýslovný,

když zříš, jak svět jest plný nevděků.

Však naděj dokud Tobě svitá,

té drž se, jako Daphné – Apollo –

v té osudu je hříčka o Tě skrytá.

Ač naděj často jak bludička září,

tu hasne, svitne, plává na polo,

přec život dlouží, boly s trudy maří.