Naději vlasti.

Byť celý svět se v nerozumném cvalu

a nezkušenou puzen honitbou

jen za smyslnou sháněl požitbou,

a ve hmotném se pokochával kalu –

ty nechtěj spouštěti se idealů.

Byť poklady ti podávali králů,

byť zlatý vystrájeli tobě vor,

bys přeplul v hlučný duchoborců sbor –

ó přestaň ty jen na domnělém málu,

a nikdy nespouštěj se idealů.

Byť potupu jen podílem ti dali,

a spílali ti pustým rykotem,

že nechceš žíti zvěře životem,

a byť i rozum tobě upírali:

ty miluj vezdy svoje idealy.

Kdo vilných hlupců jenom hledá chválu,

a z číší hříšných kájí bujnou krev,

ten místo zrn si všímá hrstky plev,

a světa krásy mění v moře žalů –

ten zrádcem sluje věčných idealů.

Kdož odváží se do skvostného sálu,

kdy děrav šat a obuv blativý?

Tak zírá drze světa na divy,

kdo duši ztápí ve hmotenstva kalu –

Ó nešťasten, kdo prázden idealů!

A bys i nedostoupil krásna valů,

ta tužba po nich již tě oblaží,

i sejme s ducha hmoty závaží,

bys k nebi vzlétal zemských od úvalů.

Ó nespouštěj se, june, idealů!