Naději.

Co nám by život byl, ach, nebýt tebe,

ty dítě soucitu! Tys smavé nebe,

kam zraky vlhké obracíme vždycky,

v tmu zoufalství kdy rve nás osud lidský;

kdy na kříž trpkosti nás zvolna vbíjí,

nám neseš kalich, z něhož rtové pijí

zas nadšení a sílu, archanděle!

Kdy v boji věčném srdce klesá smělé,

tys štítem mu a pancířem jsi duší,

jejž rány nejtěžší pak nerozkruší;

jsi měsíce zář tichá, usmívavá:

ten z klínu noci jenom plachý vstává;

ó v jeho třpytu zkvétá vše: květ stlelý,

poušť mrtvá i ten hřbitov osamělý;

vše plno něhy, kam zář jeho padá,

a dokud noc – on nikdy nezapadá.