Naději.

Ty poslední, která’s mi ještě zbyla

z celého toho žití,

ty blouznivá a krásná hvězdo bílá,

ty veliká a čistá,

i tvá, i tvá zář zvolna se mne straní

a zapadá mi v mlze

a hyne mi... A nesmím říc’ ti ani,

čím byla jsi mi vždycky

v těch zašlých dnech, čím drahá nyní jsi mi,

když bolest skráně rve mi,

když odvály už drsné vichry zimy

i lásku mou i štěstí

a všecko to, co chvíli nás tu těší,

čím člověk méně trpí,

čím jarmo žití je tu méně těžší.

Ó, to je k smrti teskno,

ó naději! – i tvůj už zapadá mi

svit blouznivý a snivý

a já jsem sám, jak vždycky jsme tu sami,

když neštěstí a smutek

se hlásí k nám – pak člověk nejvíc cítí

to osamění siré

a slova prázdná – člověk v propast řítí

se vždycky sám a všemi

tu kletý vždy. Ó naději, ó běda,

ó zůstaň, zůstaň, zůstaň,

před okem mým se vše to zašlé zvedá,

to všecko, co víc není.

Ó, vzpomínám si, volával jsem vždycky

tvé sladké jméno, drahá,

v těch chvílích, když, jak bolí život lidský,

jsem nevěděl to ještě.

Však já jsem věděl, dítě snů a žele,

že něco plá mi v skráni

a něco hoří v dětském ještě čele

a že to volá, pláče

a touží po čems, co tě darmo šálí,

od kolébky až k hrobu.

Už tenkrát jako příboj neustálý

to hučelo mi v snění,

já čekal jsem, že musíš přijít ke mně

s tou září v čele mladém,

že na své srdce přivineš mne jemně,

že přec tu šťastným budu

jen chvíli, chvíli. Ale nešla jsi mi

a já jsem volal darmo

a slzami jsem plakal krvavými

a probděl noci dlouhé.

Však stále ještě na tebe jsem čekal,

že přijdeš, jistě přijdeš,

a zas jsem tvého příchodu se lekal, –

neb já jsem zvyklým nebyl

mít štěstí v duši, nevěděl jsem ani,

zda dovedu je nésti.

Však stisknutí tvých vlídných, bílých dlaní

jsem nepoznal, ne, nikdy

svit oka tvého zářící a vlahý

mi neskanul v tmu duše

a andělské a vlídné tvoje tahy

se na mne neusmály.

Však viděl jsem tě často utýranou

a zemdlenou se chvíti,

a jak jsi sterou krvácela ranou

a kterak bídná, mroucí

jsi hynula na shnilé hrstce slámy,

s tím okem vytřeštěným...

Ó, kalné oči, co se chvělo vámi,

co letělo tou hrudí

a o čem neví žádný, žádný, žádný,

co pohynulo květů,

jichž dotknul se tvůj dech tak mrazně chladný

a ledová tvá ruka,

co zhaslo hvězd, kam ty’s se zadívala

tím kalným, smutným okem

a krvavá kam slza tvoje vzplála,

jak pálilo to žárem!

Oh, mně ty slzy duši otrávily, –

a je to už tak dávno!

Ne jako obraz vděkůplné víly

jsem zřít tě směl: – ne, chudou

a otrhanou zřel jsem tě a mroucí,

já tušil, jak už málo

je chvil, kdy srdce ještě smí ti tlouci.

Tak u kolébky mojí

už stála jsi, teď moje lůžko hlídá

tvé oko věčně mrazné, –

tak za hrob, tam, kam oko nedohlídá,

snad provodí mne stejně.

Jsi jako já, však já jsem dosud mladý

a ty už od počátku

jsi přebývala mezi lidmi tady

a ty tu stejně budeš,

až já už dávno v drsné zemi budu

a dávno hrstkou prachu.

A ve všem hoři, bolesti a trudu

ty lidem budeš září,

a klnout-li či žehnat budou tobě,

to nevzbudí ti úsměv

ni výkřik na rtu – ani tomu v hrobě.

Přec žehnám ti, buď zdráva,

snad jinde byla’s, když já volal darmo,

snad jinde byli šťastni,

když mně už těžkým bylo žití jarmo.

A přec mám v slzách oči,

když dívám se v tvé oko naposledy,

neb ty jsi byla družkou

mým prvním hrám a obličej tvůj bledý

já z dob těch ještě vidím

i pohled tvůj – ty’s dívala se se mnou

kams v dáli v dobách prvních

a mnohou noc, tak bouřlivou a temnou,

ty u mne byla’s věrně

a v první verše ty’s mi touhu lila

a první rány žití

svým políbením’s nově zacelila.

Ty se mnou zřela’s v propast

snů, vášní lidských, v drahých hroby teskné

jsi patřila, že tobě

víc nad jedním se oko nezaleskne

a věru nezachvíš se

tam nad tou travou, neb já byl ti cizí

jak lidem požehnání

a listu list, jenž vichrem v dáli mizí

a nevrátí se nikdy.