NADĚJI.

Vše slaví tebe, nejluznější vílu,

jež – mezi pozemšťany domovem –

v jich klopot ráno vstává s nimi k dílu

a noci s nimi prosní pod krovem.

Tak lidská vřelosť je v tvé božské kráse,

ó naděje, ty dcero Edenu,

že bytosť tvá – vzduch nebes – tělem zdá se

a jeví tě jak zemsky zrozenu.

Jak máť i otec milují své robě,

krev ze své krve, duši příbuznou,

tak lidé milují tě, věří tobě

a laskají tě něhou líbeznou.

I nevědí, že z červánků jsi tkána,

že z mlhy ruka jest, již podáváš,

tvůj úsměv z jasu májového rána –

a z věčných záhad zrak tvůj žhoucí v nás.

Vždy přítomna v tom trudném lidském ruchu

a všude první v našem dychtění –

kdo věřil by, žes útlé dítě duchů,

žes pouhý paprsek, žes vidění?

S tak prostou tváří, jako sestra lidí,

již u kolébky stáváš zpívajíc;

hoch clonou prvních slz tě maně vidí,

a šťastný úsměv jasní jeho líc.

Ty družně na podušku k dívčí hlavě

svou tulíš tvář a šeptáš v její sen, –

a duhami, jež rozjařuješ hravě,

mrak prvních žalů lásky promísen.

Vzdech mužův slyšíš; na zpocené čelo

mu náhle tiskneš celující ret, –

a hrudi, v níž se tisíc útrap chvělo,

jest volno, jak by proměnil se svět.

On zná tě již, jej stokrát oklamalas, –

a vždy tím sladším klam tvůj zas mu jest,

ó naděje, jež útěchu mu dalas

a sílu, břímě žití dále nést.

Ty tisíckrát jsi v jednom srdci spasnou,

a srdcí stotisíce spasilas,

i poslední kdy jiskérky již hasnou,

vždy žití krb ty rozehříváš zas.

Tak oblažujíc kráčíš mezi námi

jak dobročinná, smírná bohyně,

a hrůzy duše, zoufalým jen známy,

tvou svatou lží se krotí jedině.

Jak požehnání, jako rosa duší,

jak vykoupení srdcí zmučených

svou konáš pouť, a vzdušný krok tvůj kruší

kov tvrdých losů, peklem žhavených.

A přec, ty tvořitelko blahých divů,

jsi ukrutna co katan mučící,

jenž s rozkoší zří trýzeň chvělých čivů

a nechce dopřát rány smrtící.

Slz našich lačen, rozmar tvůj nám dlouží

muk úděl v nekonečné vlnění,

když srdce stokrát ví, že marně touží,

a stokrát bouřně křikne: Splnění!

Ó, naděje, jak tygřice ty sytá

si hraješ krutě se svou obětí.

Jak zmámeně, ty moci duchovitá,

nám srdce krvácí v tvém objetí!

Jak blaze někdy bylo by, zrak rosný

v tmu čirou odvrátiti od bludic,

znát soud svůj pochmurný a neúprosný,

zřít temno jen a nedoufati v nic!

A nelze prchnout průsvitné té ruce;

ta z hlubin ztichlých vyrve duši zpět

vždy k nové strasti, k lásce zas a k muce

a peruť zlomenou štve v nový let.

I páčí hrobní kámen odříkání

nám za srdce, kde spal již touhy žár:

ó, Tebou slaví věčně z mrtvých vstání

bol ňader zjizvených a vášně svár.

Nám není spásy, luzná dcero nebe!

kdo se srdcem je zrozen, je tvůj rob,

a kdyby žít měl bez tužeb a tebe,

svět byl by pyšný, liduprázdný hrob.