Nádherný den na výšině

Nejvyššími kopci hlasů bloudění.

S životem smrt objata v tom tichu křísí

zdola zkosených luk díkučinění.

Nad strž prapor černých jedlí šumně visí.

Slunečný to den a den je míru pln.

Zdola, z hloubky po žebříku vzdušných vln

hlasy ozvěn k sluchu sotva přistupují.

V trávách motýli jen, ptáci poletují.

V samotě té za temnou houšt schovaný

číhá, bělmem zšedlých skal se rozhořuje

domek sešlý, ježatý a zcuchaný,

a jak stařík spokojen si pokuřuje.

Za ním slunce mlčky dláždí penízy

nekonečnou, sráznou cestu do údolí,

večer v plachty stínů zlato uklízí,

ale nádherný den ještě hoří z polí.