NÁDRAŽNÍ SVĚTLA.

Roklinami a propastmi se tma již rozestřela,

divoký vítr na haluze symfonii hrál,

se stromů hnízda padala a ptákům odumřela

milostná píseň noci na rtech. – Orkán sílil, zrál..

Větve se k zemi skláněly, ve tvář mne bičovaly,

potůčky krve zpěněné mou zabarvily skráň,

na těžké, ztrmácené nohy kořeny se ovíjely,

přízraky mrtvých na mne se všech dorážely stran.

V duši mi přízvukem tvrdým cizí hlasy zakřičely

o cestách zakázaných přísnou výstrahu,

o smělcích, jichž výpravy se zakončily rozbitými čely,

a o tůních, jež zrádnou kují nástrahu –

A tma, jež neproniknutelná byla,

zdála se smát jak ironie zbytečného bloudění.

Však tichá modlitba mi síly v tělo vlila

a konce lesa brzy dostihnul jsem v zardění.

Divoká bouře v taktech posledních se ještě rozzuřila

a zanikla jak píseň unavených ženců v parnu žní.

V daleku hodina pozdní temně udeřila

a ze dna údolí mi pokynula světla nádražní. –

Temnotou noční zíraje k nim, udiven jsem stanul,

neb nikdy před tím nesvítila podivně jak dnes.

Dech noci vlažný ke mně přes údolí vanul

a slova neslýchaná s sebou od nádraží nes’.

Záříme zlatem hvězd

červeným, zeleným, žlutým,

chráníme věrně vjezd

rytířům, železem krytým.

Slyšte náš tichý zpěv

radování a plesu

o štěstí v srdci děv,

s milenci jež jdou k lesu.

V hodinách dlouhého čekání za noci chladné a tmavé,

milence, jež dole toužebně přechází,

soustrastně kynu,

a ženě ve vetché pleně s temnýma, vyplakanýma očima,

s vyšeptalýma rtoma a vysílenými údy,

tmy náhle rozzářím,

by čekaného uviděla tam

a radovala se.

A k dětem plačícím, stojícím bázlivě,

a chvějícím se zimou, čekáním a hladem,

pošlu své paprsky,

by sladké slzy se tváří jim setřely

a v úsměv rty by zladily

na uvítanou otci unavenému,

jenž v mozolných jim dlaních chleba přináší.

Slyšte náš tichý zpěv

bolesti kruté a žalu

o puklém srdci děv

na železničním valu.

Čekání marné zvěstuji mrznoucím dívkám,

o marné touze praví jim můj lesk

a o nevěrných milencích mé blikání.

Ubohé ženě udýchané nemohu dát útěchy

a říci jí, že neštěstí, jež čeká zákeřně,

na vlak se vrhlo u starého mostu

a pohřbilo jej ve vlnách.

A dětem marných slzí nesetru.

Co bolí je, ať dobolí,

a slzy své ať do dna vypláčou,

by pro život jim zbyly jenom úsměvy:

buď resignace, pýchy nebo pohrdání.

Ať jenom dále trpělivě čekají

na otce, který žádné mzdy dnes nedostal –

Hlad křičí z útrob jim

a tělíčky jim křečovitě trhá.

Ať zvykají si na něj,

by mohly někdy v sebezapření

minouti klidně odhozenou kost

se stolů mocných této planety.

Co bolí je, ať dobolí,

své slzy jen ať do dna vypláčou.

Slyšte náš tichý zpěv

bolesti kruté a žalu

o puklém srdci děv

na železničním valu.

O krocích hustou tmou,

jež spěly v náruč smrti,

o snech, jež prsy dmou,

o kolech, která drtí.

Za nocí divokých s burácející vichřicí

a s ozvěnami hromu ve skalách,

kdy bolest zuří v nitru člověka

a život těžkou rukou dopadá

na jeho zakřivená záda

a sestry moje slábnou ve strachu,

nejmocněji se rozzářím

a do tmy vrhám blesky na vše strany:

neb slyším

steny hluboké,

tak tiché,

bolestné

a zoufalé,

toho, jenž kráčí na smrt...

A soucitně mu vystelu

paprsky svými cestu,

by lože své si našel bezpečně

a v klidu na něm spočinul.

Tím končí dílo mé – – –

Východ se rděl, však lidé ještě spali,

když zaroseným luhem k domovu jsem spěl.

V dědinách kohouti již sborem kokrhali.

Duší mi podivný zpěv všech tří světel zněl.