Nádražní vrabci.

Pod krovy v nádraží je zříš, jak křídly bijí,

jich křiky veselé se do vln vzduchu ryjí

pod prachem verandy kam obloha se dívá.

Pár stromů prožloutlých se z blízkých zahrad kývá

a podzim ze strnisk sem dýchá větrem štvaný.

Tu v kouři šedivém stroj stojí zadumaný.

Vše v barvách podzimních, v zarudlé záři ranní,

vše jíním, zbělelo na jednotvárné pláni,

jak brčál zelené teď zbělely již luhy.

Leč vrabců špinavých, již rozlétli se v kruhy,

se netkla minulost, jež byla příliš krásná,

ni budoucnosti bouř, ta zima příliš časná,

vždy hledí vesele v dny, které nastávají...

Tak silné naděje jen proletáři mají. –