Nadšení.

Ó nechte již ten svatý mír a klid!

tím starý svět se nikdy neobnoví.

Jak cituprázný, bídný jest ten lid,

jenž v pohodlí svým blbým chtíčům hoví!

Zač stál by život věčně jednotvárný,

kdy naděje by z mraků nesvitala?

Ba život ten by hnusný byl a marný

a cnost by k zemi sotva zavítala. –

Znám jednu vášeň velkou, velebnou,

která povznáší mdlého ducha z kalu,

a křídla touhy když se k letu pnou,

mě unáší do říše idealů.

Ta velká vášeň slove nadšení,

jehožto stopy v činech reků zříte.

V tom znamení budete spaseni,

v tom znamení vy slavně zvítězíte!

Po vyšších cestách jeho vroucnost kráčí,

jak slunce světa nebes prostorem,

a tam, kde rozum s počtem nevystačí,

zní věštby jeho zvučným hlaholem.

Jest nadšení všech náboženství víra

a naděje všech pokolení světa.

A proto víra nikdy neumírá

a naděje i oklamaným zkvétá.

Hle, jako blesk se z pustých mraků rodí

a jemu hrom se valí v zápětí:

i pustý věk veliké věštce plodí

a jejich hlas probouzí století.

Z nich každý jest co Mojžíš na Sinai

nadšený prorok božstva tajných zvěstů,

a slunce žár když mlhy zhasínají,

on poví vám do říše světla cestu. –

O nechte již ten svatý mír a klid,

v tě říši jeho líná hloupost vládne.

Jen nadšení když povede můj lid,

pak v našich činech lidstvo opět zmládne!