NADŠENÍ.

Ku chvále tvé dnes moje chudá struna

kéž zazvučí, ó svaté Nadšení,

jehožto záře světící a slunná

dnů pochod nudný čarně promění.

Ty zápal k činům nítíš ve člověku,

co zbudováno na tvých základech,

to posmívá se hrdě bouři věků,

kdy vše kol hyne v zkázy propastech.

Tvá peruť, jako ptáka bájí,

nám skráně časem ovane,

a s písní každý uvítá ji:

„Hej, žijem ještě, Slované!

Hej, slyšte, doba k činům volá,

vše drtit, co nás uráží

a hotovo již máme zpola,

co začínáme s kuráží!“

Nuž – k činům! V žití jednotvárném

vždy člověk změnu vítá rád,

tak zapomníme spíš, že stárnem,

vždyť se tím pobavíme snad.

Tož najdeme si něco honem,

co nadšení v nás roznítí

a ke vzkříšení velkým zvonem

pak poplach budem zvoniti.

Hle, mezi námi žije kdosi,

kdo velké má prý zásluhy,

však neštěstí teď ulehlo si

na život jeho ubohý –

a dlouho již své žití chudé

prý vláčí světem plným běd,

vždyť příští týden právě bude

mu sedmdesát sedm let.

Nuž rychle, rychle, nežli skoná

nechť vděčnost naše zazáří

a osvěží jak růže vonná

mu poslední dny ve stáří,

ať pozná, že jsme pochopili,

čím byl nám, jest a zůstane,

že lid jsme vděčný, probudilý,

jenž pro vše dobré zaplane.

Ó národe, dej důkaz nový,

že víš o velkých cílech svých

a dokaž skutky, nejen slovy,

čím chceš být v dějech světových!

To heslo v Krásném provolání

hned vlastí celou burácí –

pták nadšení se s výšin sklání

a v hruď nám hrdost navrací.

V zvon reklam každý žurnál bije

a plesá země veškerá

a píše tklivé utopie,

kdo trochu jen je „od pera“.

Po projednání sterých plánů

den slavný posléz prohléd v svět

a tu v kruh zasloužilých pánů

je jubilant zván na banket.

Ó všecka srdce se tu chvějí

a slzou vlhne oka žár,

kdy Jemu věnce přinášejí

a od rodáků krásný dar;

a což když potom počnou řeči

a přípitky a písně – hej!

kde nadšení být může větší?

Tu je ho nazbyt, na prodej...

Den slavný přejde. V časopisech

pak ohlas jeho šelestí,

kde vylíčen ve stručných rysech

je celý průběh slavnosti.

A národ čte a odpočívá –

nu, dopřál si zas legrace,

ach, člověk časem rád to mívá,

však nyní zase do práce.

Ve starý běh se život vrátí

i starostí se vrací tíž,

i přestaneme vzpomínati –

cos nového též kyne již.

A oslavenec ve ústranní,

když nadšení plam dohoří,

můž’ přemýšleti o uznání

a dále bídně živoří.

Ó Nadšení, ty nítíš ve člověku

žár posvátný a nejmocnější všech

a posmívá se hrdě zlobě věků,

co vystaveno na tvých základech.

Jsi jako záře světící a slunná,

jež dnů řad nudný čarně promění,

ku chvále tvojí chudá moje struna

kéž zvučet umí, svaté Nadšení!