Nadšení.

Ty, v prsou nadšení, jsi jako větru dech,

pojednou vznikáš a zas odcházíš,

tys svobodno, ti žádný nekáže,

tam nezasvitneš, a tu stále dlíš.

Bez tebe smutno, pusto ve světě,

tu velký čin jak palma na poušti,

tu věštcův hlas co v skalách ozvěna

a lidstvo kleslé lidstvo opouští.

Znáte těch sobců vyschlé postavy,

a znáte tváře žen těch prodajných,

to zhaslé oko bloudí po zemi,

na podlém čele trůn si zvolil hřích.

A znáte ji, tu chátru nesčetnou,

jež rodí se, by zase zemřela,

co jim je vlast, co láska, svoboda? –

jen prázný zvuk a jmeno bez těla.

Ty svaté nadšení, tam nikdy tvůj,

tam nikdy tvůj se nezaleskne žár,

tam bysi marně ve tmách hasnulo,

ta noc tam nese každé hvězdě zmar.

Však bijou srdce, tam kdy vnoříš se,

tu na vždy posvěceny stopou tvou,

tu srdce oltář, jeho knězem duch,

obětí život, píseň modlitbou.