Nadšení.

Mé hřmělo kdysi jako sopky láva

a chtělo rozlíti se veletoky,

jak pestré ptáky rozhnalo mé sloky,

oř divý, jenž se uzdě nepoddává.

Teď potok tichý, který tají tráva,

kam sotva zbloudí samotáře kroky,

květ blatouchu i nahé dívčí boky

v svých vlnách obrážeti neustává.

Víc nechce bořit světy, sotva prosí,

víc zorou netryská, jen tiše doutná,

opály nesvítí, jen kapkou rosy.

Však poví vždy, co na srdci mu leží,

a orkestr když nemá, je přec loutna,

tón jejíž, byť i starý, vždy jest svěží.