Naftalimu S...ovi.

O příteli s tím noci tmavším okem,

V němž blyskotají šlehy plamenů,

Když v půlnoc tichý duch tvůj tajným krokem

Se procházívá v knihách temných snů;

O příteli, kde jsou ty blahé časy,

Když po horách sme spolu bloudívaly,

Když větrů zvůle tvými hrála vlasy,

Po luhách bujně zraky létávaly?

Bylyť to časy – plesuplní dnové!

Od vlasti zdálen vidím obraz skvoucí;

Nemohou žal svůj uzamknouti rtové,

A nelze oku slzu zdržet vroucí!

Tvému-li duchu lze se nazpět nésti

K onomu ještě Máji na Petříně?

Tam stávali sme v jarobujném štěstí,

Nad námi větve chladné tkaly síně;

Pod námi Prahy všechny rozložené,

Za nimi v modrém ránu České ráje,

Závojem jara květným přioděné

Palouky, řeky, sady, lesy, háje.

Vltava pěnná v kmitu slunce hrála,

Tu Karlův most, tam sídlo slavných trůnů

A Vyšehradská holopříkrá skála

Se třpytila ve hlubin vodních lůnu.

Tam v chvílech blažených sme sedávali,

Ochvění památkou rekovských stínů,

O mrtvé slávě stromy šeptávaly,

Když s Kollárem sme opěvali Mínu.

Jaká to báseň! – ach vidím tě, druhu,

Vidím tě, jak se oko tvoje skvělo,

Jak srdce tvoje kraj Vltavských luhů,

Zem Českou obejmout najednou chtělo!

Tenkráte v roznícení lásky svaté

Uchopil’s ruku moji mužnou pěstí,

Jak žhavé víno kypí z číše zlaté,

Nemohly ňádra dél tu žalost nésti.

Padnul’s mi v náruč – krůpěj vstoupla krásná

Na líce tvé! – Naftali můj! v té chvíli

Tichou si složil přísahu a jasná

Nebesa s jara májem svědkem byly!

O jaro, klamné jaro! beze četu

Lahodný dech tvůj, vlažné tvoje ráno,

Outlinké vyluzuje puky k světu;

Však dozrati – jen málo kterým přáno.

I v prsou rozlehlo se tenkrát mojich

Důvěry krásné jaro. S tebou žíti

Vší sílou, krví, ohněm žil všech svojich,

S tebou vždy vlasti věrným synem býti;

S tebou ku stanům bratrů putovati,

A s tebou spojen, jako posel míru

K vlastenské lásce srdce vyzývati

A blahorodnou v čas náš šířit víru –

To doufal sem. – Ach soužení mne neslo

Ke krajům jiným, k břehu vzdálenému –

Leč doufání předrahé nepokleslo,

I zmužilo se k citu horlivému.

Ty ale, druhu! obětí jsi času,

Tvůj plápol zhasnul v trupelnatém troudu,

V šeptání ztichla jarost tvého hlasu,

Umdlela bujnost tvého krveproudu.

Zahlouben v rumy bytnosti zatmělé

S očí si ztratil ku blaženství cestu!

Co pravíš, mé že počínání smělé?

Ach těžká padla na tě ruka trestu!

Protož mi nevyčítej dél, že dráhu

S tebou mi nelze šlapat všedennosti!

Myšlénky moje neklaď na svou váhu –

Nemoha změřit hrůzu mé litosti!