Nagy Sandor v Addě.

Na zvonici zvonník čeká,

Až se mu dá znamení,

Až zaslechne dole v městě

Umluvené střílení –

Na poplach pak zvoniti má,

Aby minul noční klid,

Aby z domů ven se valil

Poděšený Srbský lid.

Tak to bylo umluveno

Od Maďarských zuřivců,

Chtěli způsobiti zmatek

A použit noční tmu.

Kdyby Srbi ze svých domů

Různo byli vyběhli,

Aby Maďarským pak ranám

Nachystaným podlehli.

Na zvonici zvonník čeká,

Až se mu dá znamení –

Až zaslechne dole v městě

Umluvené střílení.

Na věži s ním mešká Maďar

Puškou, šavlí ozbrojen –

Pozor dává na znamení,

V šerou noc se dívá ven.

Ve zvonici posud mlčí

Stříbrného zvonu hlas –

Vysoko ve věži visí

Zvon nad městem dlouhý čas;

Soucitně on k obecenstvu

Denně třikrát mluvíval:

Ráno, v poledne a večer

K modlitbě zvon vyzýval.

Když se nový občan zrodil,

Zvon se nahlas radoval,

Nevěstu když pojal ženich –

Zvon to světu zvěstoval;

I když k poslednímu stánku

Poutník mdlý se ubíral,

Zprovázel jej zvon svým zvukem,

On s pozůstalými lkal.

On byl věrným města strážcem

Po veškerý dlouhý čas,

Když hrozila nebezpečnost,

Zvon výstražně zdvihal hlas,

A teď měl on – jejich přítel,

Zrádcem nad nimi se stát,

Záhubu a zkázu nyní

Má nad městem provolat.

Věžný drží provaz v ruce,

Přichystán jest k zvonění,

Až zaslechne dole v městě

Umluvené znamení –

Vedle něho ozbrojenec

Všemožně se namáhá,

Aby zvonník nezazvonil,

Až se znamení mu dá.

Aby nad nešťastným městem

Smrt a zkázu nesvolal,

Aby lačné krvožízni

Jako křesťan oddolal. –

„Také já jsem Maďar pravý,

Milujíc svou otčinu –

Nechci však po zákeřnicku

Vraždit cizí rodinu.

Na bojišti otevřeném

Se Srbem chci bojovat,

Oko v oku, tvář ve tváři

Umím jemu vzdorovat –

Ale děti, ženy, starce

Bezbranné já nevraždím –

Já nad městem nepřátelským

Strážně vedle tebe bdím.

Jestli zdvihneš ruku k zvonu,

Jestli trhneš za provaz,

Přísahám, že pravdu mluvím!

Jestli že zvon vydá hlas,

Budeš sám to umíráčkem

Sobě zvonit zajisté –

Ruka moje bez milosti

Dorazí tě na místě!“ –

Slyš, tu padla venku rána,

Dalo se to znamení –

Věžný ejhle ruku zdvihá

Ke zrádnému zvonění:

Avšak hrozivě Naď Šandor*)

Proti němu zdvihá zbraň:

„Zazvoň – sobě umíráčkem,

Podle vůle tvé se staň!“

Venku padla druhá rána,

Nebudí se zvonu hlas

A tu – užuž blíže věže

Padla rána – rána zas –

Zvonník drží provaz v ruce,

Rád by zvonil na poplach –

Před hrozivým ozbrojencem

Dojímá ho ale strach.

Opět rána venku padla –

Marné je to znamení –

Lití Maďaři nadarmo

Čekají na zvonění –

Nepoštěstila se jejich

Ohavná pekelní lest:

Maďarem před Maďarami

Ochráněna Adda jest.

Šandor od Maďarů litých

Byl pak do vězení dán –

Čeká na něj šibenice –

Už už sloup je přichystán –

Ale tu jej brannou rukou

Srbi osvobodili –

Před smrtí ho zachránili

A povděčně slavili.

Maďar Šandor v Srbských písních

Užuž našel oslavu –

Píseň odchová čin jeho

Až do nejpozdnějších dnů. –

Hrdinům a jejich pěvcům

Mohyla se otvírá;

Slavný čin však neumírá,

Věčný život v písni má.