Náhlá zpověď.

Na těch horách běda stonať...

Člověk může třikrát skonať,

než se dočká lékaře

nebo pana faráře. –

Na dědině u Koukala

žena moc se rozstonala;

padla na zem, byla v mdlobě,

aniž mohla přijíť k sobě.

Hned to po vsi kolovalo. –

Přiběhla sousedka Nána:

„I pro pět ran Krista pána,

co se to, pantáto, stalo?

Oč, že jste s tou dobrou duší

nenakládal, jak se sluší?

Hřích byste měl, hřích k neodpuštění,

neboť nad takovou ženu není!“ –

Chudák muž je celý dišperát,

zaklíná se, jak ji mě vždy rád. –

Koukalová probere se trochu,

šeptá: „Franto! – pojď sem, milý hochu! –

Vím, že umru do večera –

jeď do města pro pátera.

Ach, to se mi hlava točí!“

Na to zas zavírá oči.

Franta zapřáh v malé chvíli,

měl co jet tam dobrou míli.

„Do města je kousek světa,“

míní starostlivá teta;

„než se s velebníčkem vrátí,

může nebožkou se státi.

Však to Bůh nezapovídá –

ať ji někdo vyzpovídá.

Koukale, mějte se k tomu,

my na chvíli vyjdem z domu.“

Odešli a blízko stěny

klekl Koukal vedle ženy,

uchystal se k poslouchání,

dal jí svaté požehnání.

Žena na svou duši dbala,

ihned se mu zpovídala;

jmenovala mnoho hříchů:

zavisť, hněv i zlosť a pýchu.

Najednou se pozastaví. –

„A co ještě?“ muž jí praví.

„Milý manželi a táto!

Snad se pamatuješ na to – –“

„Nu jen ven s tím! Což jsi děcko?

Pověz mi to pěkně všecko

neobalenými slovy,

jako panu páterovi.“ –

„Já jsem – odpusť! – já jsem, muži milý,

tenkrát, když jsme se tak povadili –

ale mužíčku, já se to bojím říc’!“

„Nic se, milá ženo, neboj – co je víc:

já se u Boha za tebe vložím –

vždyť jsem tu, jak víš, na místě božím.“

„Když to tedy všecko vyznať musím:

já jsem – tehda měla – s Tondou Rusým...“

„Cože? Jak že?!“ A již míří pěstí.

„Ne – ty jedna, to je tvoje štěstí:

dostala bys – ani nedoložím –

nebýť tu dnes já na místě božím!“