NÁHLÉ SETKÁNÍ.

Tak náhle sešli jsme se po letech:

já zšedivělý již a hodně stár,

vy na svém líčku stálý mládí dech

a v očích záblesk uplynulých jar,

jenž připomínal mi všech prvních lásek žár.

Co prožili jsme oba za ten čas,

rty ptát se chtěly – ale neřekly

ni slůvka – dříve zarazil se hlas,

v řeč všední pak jsme padli bezděky,

jak dobře známí si, však cizí po věky.

Vy děla jste, co síly cítíte,

jak vše vám nové, jak vám vábný svět,

jak bezpečně a hrdě smýšlíte,

jak skutečnost jest drsná pro vás, květ,

jak silná umíte se žitím probíjet.

Jak všecko pro vás posud plno vnad,

jak půvabů a kouzla, vděků, něh,

jak s všeho splývá vznětů vodopád,

jak zalívá vám srdce v chvílích všech,

jak vábný život vám, pln minulosti ech.

Tu hrdinu jsem také hráti chtěl,

já zapřel ze vzdoru svůj bol i stesk,

já jako vy jsem plná váza vřel,

svůj kalné oko mělo starý lesk,

já též zřel v umění sta nešlapaných stesk.

A ruku vsled když jsme si podali,

já nevím, zdali jste cos cítila;

já věděl, stavba snů, jíž oddali

jsme duše, rázem že se zřítila

a bolest dřívější se ve mně vznítila.

Proč lhali jsme si oba navzájem?

Byl falešný to soucit, jenž se bál

si pravdu říci, či zvyk, lháti všem

a pochlubit se, chvílí tou v nás plál?

Tož jak dva auguři svou cestou šli jsme dál.