NÁHODA.

My setkali se spolu na mostě,

šla tiše jako chodí nemocní.

A do mé duše padl tmavý stín,

pln hořkosti a důvěrného smutku:

Já pravil k ní: Kam jdete Paní?...

To byl jen rozmar. Velký soucit

stiskl rukou moje hrdlo – –

A dlouho jsem se za ní díval,

až zmizela ve vratech věže.