Náhodné setkání.

Nedělní ráno! Červen vonný

třpyt vonný vdýchal na záhony

a z dáli vížka zámku skvělá

se v první záři slunce bělá...

V tlum starých břiz, pod křídla chládku

krok sám mne zanes ku sedátku,

kde příjemný je koutek stmělý

i vyhlídka ven na kraj celý.

Jak chrysolit kol drn plá svěží

a vedle čistá stezka běží.

Tu modrý bez – tam opět bílý

svých květů na ni oblak chýlí

a nad nimi řad hustých višní

se vonným sněhem větvic pyšní.

Tam zlatých vos i včelek roje

výš nesou s bzukem křídla svoje,

až stálým šumem jejich hlasů

vzduch vířivém se chvěje v žasu...

Oh, jak je krásně! Blankyt čistý

v dol modře kmitá snítek listy,

a léta dech vlá nad zahradou, –

však luzné sny se v hlavu kradou

a zvolna hruď jich milým vínem

se opíjí, jak vrby stínem.

V tom po pěšině rychle kolem

šla dívka s bílým parasolem...

V ráz ohlédám se maně za ní –

tak náhle přišla, z nenadání,

a jemně, jak šum vodotrysku

jí kročej zazněl sotva v písku

šat zavlál, jenž kryl tílko její – –

a juž mi znikla do alejí,

zkad v modravé jen bezů hloubi

jak hvězda bílá s nebes loubí

svých paprsků u drobném kolu

plá zjev jejího parasolu!

Mně stměl se zrak jak prchou rosy.

– to dítě znal jsi! – dí mi cosi...

A náhle tak, jak slzou žhavou

mdlá vzpomínka mi táhne hlavou

těch krásných, teď juž zašlých chvílí,

kdy jak dvé ptáčat jsme se kryli

pod malým oním parasolem;

kdy svůdněji a čarovněji

mi plály vroucí oči její,

než teď, jak přešla právě kolem!