Náhrada.

Ty večery jak zapomenout mohu?

S tmou záře v korunách se stromů pojí,

na rtu mém písně, včely v zkvětlém hlohu,

tvé oko v mém, tvá ruka v ruce mojí,

tak šerem, kde vše splývá a se mění,

jsme chodívali mlčky v zamyšlení.

Tu pravila jsi, kolem krásné hlavy

nach západu, svit štěstí v obličeji,

tím hlasem, který jako vánek hravý

v mém srdci struny zčeří, až se chvějí,

tu pravila jsi – vlas tvůj zlatem svítil,

co dávno jsem juž v hloubi duše cítil:

„Ó můž-li jedna chvíle štěstí v žití

v poušť oasa a míru ostrov v moře

nám náhradou za boly roků býti,

nám duhu sklenout nad propastí hoře,

ó přírodo, v tvých stromů klidném šeru

já nejraději z ruky tvé ji beru!

Tvé nebe stejně nad námi se klene,

tvé stíny stejně tmavy jsou a svěží

ve vráskách hor, i v řece stříbropěné

zář hvězd jak úsměv požehnání leží,

vždy vane vůni, kterou leknín dýchá,

mně anděl noci perutěmi ticha.

Vždy stejný úsměv mají tvoje nivy,

vždy myšlenka spí v šeru tvojich lesů,

pták stejně čilý jest, keř stejně snivý,

zář stejná v jaru, motýl stejný v plesu,

a srdce lidské, co ztratilo v žití,

zde nalezne, jen chceš-li šťastným býti.

A proto, můž-li blaha jedna chvíle

v poušť oasa a ostrov míru v moře

svát něco lístků růží ku mohyle

a duhu sklenout nad propastí hoře:

Ó přírodo, v tvých stromů klidném šeru

já nejraději z ruky tvé ji beru!“

Tak pravila. Kol hlavy čarokrásné

nach západu, svit štěstí v obličeji,

však v srdce strunách v bouři mnohohlasné

to burácí, a juž se písní chvějí:

„Ó prosím, nech, ať v slzách, v štěstí, v bolu

tu chvíli blaha zažijeme spolu!

Z tvé ruky ona chvíle zapomnění

mně bude věčně milá, věčně drahá,

nach, zář a vůni vetká v naše snění,

a její ambra, lahoda i vláha,

když z tvojí ruky v moji duši skane,

z ní tobě písní nesmrtelnou vstane.

V tvém oku budou zelenější luhy,

v tvém oku budou usmívat se skály,

nach červánků na zlaté dělen pruhy

ustoupí hvězdám, které zrovna vzplály

jak z moře, z tvého vstávajíce oka,

že nepojme jich mojí písně sloka.

Pak řeknem spolu: Noci, dnové, léta,

ó valte se, vy osudy a časy!

nám v srdci blaho jedné chvíle zkvétá,

nám jedné hvězdy v duši planou jasy,

nám příroda, co ztratili jsme v žití,

vždy nahradí – my chcem v ní šťastni býti.“

Noc prchla juž z mé duše, v které v sporu

se pojí žár a stín, jak v šeru stromů,

z níž píseň tryskne září meteoru,

a shasne hned, když nemá pláti komu,

má láska jako anděl bílý vstala

a krokům tvojim v mechu naslouchala.

A laně vyšly z obory – v jich čele

viz první, kterak v dálku noční slouchá,

a hvězdy z mlh se plíží stříbroskvělé,

snů andílkové z řas božího roucha...

Za léta muk, za klamu dlouhé boje

mně náhradu dal pohled v oko tvoje.