NÁHROBEK KEATSŮV

Ikare snu, jenž křišťálově vzplál,

V modř nebe chtěl jsi vzlétnout’ indigovou,

Průsvitná, vosková jsi křídla vzpial, –

Rozbitá po hladině moře plovou.

Efebů krása nahá, unylá

V tvé písni vzplála v nejzářnějším třpytu.

Tvůj život závist náhle rozbila,

Jejž brousit’ chtěl’s jak číši z chrysolithu.

Tvou urnu fialek modř obepiala.

V nich, duše antická, své kouzlo skryla’s,

Jak z lásky rtů nard voní z lístků jich...

A přejde-li tu časem mladý Hylas,

Jak láska by jej v náručí své jala,

Hned usedne, by vůni květů dých’.